Proč diabetologové potřebují psychologii?

Můžeš dovést koně až k řece, ale napít se musí sám.
České přísloví

Časy se mění. Před sto lety byli pan doktor, pan učitel a pan farář nedotknutelnými autoritami. Od té doby se mnoho věcí změnilo. Pan farář už dávno není autoritou, učitel mnohdy jen těžko hledá cestu ke svým žákům. My lékaři jsme na tom podobně. Demokracie ve společnosti se promítá do myšlení lidí vůbec. „Je to můj život, takže si o něm můžu rozhodovat a nikdo mi do něho nemá co mluvit, ne?“ Volný přístup k informacím vede k tomu, že pacient toužící po porozumění své nemoci zdaleka není závislý jen na názoru a radě svého ošetřujícího lékaře. Často můžeme být překvapeni tím, jak svou nemoc chápe a jak s ní pracuje. Někdy nám dokonce přístup pacienta může připadat nezodpovědný, krátkozraký, lhostejný či zaslepený.

Ať je naše představa o optimální léčbě pacienta jakákoli, vždy závisí jen a pouze na nemocném, zda se jí bude dotyčný řídit či ne, zda bude námi doporučené léky užívat nebo jestli recept hodí do koše, jestli bude dodržovat dietní a pohybový režim nebo si bude ničit zdraví přemírou cukrů a tuků a nedostatkem pohybu. Pocit moci, vědomí, že víme, v čem spočívá pacientův problém a jak jej řešit, může být velmi snadno vystřídán frustrací z bezmoci a marnosti.

Doléhá na nás také tlak na výkon a kvalitu. Odborné autority vypracovaly doporučené postupy a pravidla, podle kterých je třeba se řídit, aby byla naše léčba ta „správná“. Pokud tyto požadavky nesplníme, snadno můžeme nabýt dojmu, že jsme nezodpovědní nebo neschopní. Když se léčba nedaří, můžeme mít zkrátka pocit, že to je naše vina. „Jak to, že to jde jiným a mně ne?“ Samozřejmě i možné právní důsledky odborného pochybení nám na klidu nepřidají. „Udělal jsem všechno tak, jak to šlo nejlépe? Nemohl jsem něco udělat jinak?“

Můžeme přesunout vinu za selhání na pacienta. Je líný, lhostejný, nechápavý, vzdorovitý, tvrdohlavý. Opakujeme mu stále to samé a on dělá stále stejnou chybu. Jako by nechtěl nebo ani neuměl pochopit, co je pro něj to správné. „Je sice inženýr, ale co se týče cukrovky, chová se jako malé dítě.“ Tímhle přístupem se sice zbavujeme sami před sebou zodpovědnosti, ale situaci neřešíme. Pacient dostává nálepku nezodpovědného nemocného, která se s ním nejspíš bude další roky táhnout a bude nám bránit v konstruktivní práci.

Do toho ještě vstupuje systém finančního ohodnocení, který se odvíjí od počtu provedených výkonů bez ohledu na kvalitu a příliš nás nemotivuje dělat svou práci co nejlépe a ve prospěch pacienta. V této nelehké situaci máme na výběr. Můžeme setrvávat u zaužívaných postupů a stěžovat si na nedokonalost našich pacientů či systému nebo se ubíjet pocity selhání. Nebo můžeme začít hledat nové přístupy a nové metody řešení.

Co všechno ovlivňuje náš vztah s pacientem? Jak pacientovi předávat informace? Jak pracovat s nemotivovaným pacientem? Jak rozpoznat a nepromarnit chvíli vhodnou ke změně? Na tyto otázky se pokusíme nabídnout odpovědi na těchto stránkách a během vzdělávacích akcí.

Komunikace s nemocnými není jednoduchá a učíme se ji celý život. Na lékařských fakultách se tomuto tématu věnuje jen málo času, a tak většina z nás tuto dovednost rozvíjí až v praxi. Učíme se z vlastních zkušeností, hledáme „návody“ v psychologických knihách, na různých seminářích a workshopech. Dokonce můžeme absolvovat i několikaletý psychoterapeutický výcvik. Během našich setkání se snažíme nabídnout to, co se nejvíc osvědčilo nám. Nejedná se o ucelený výcvik, spíše jsou to kousky z různých oblastí. Při výběru nabízených dovedností klademe důraz na jejich relativní snadnost a přímé praktické použití v praxi.